Psal se
rok 1968 a profesor psychologie na Stanfordu Walter Mischel zavítal
do jedné mateřské školy. Uskutečnil tam experiment, jenž měl být výchozím bodem
přelomové behaviorální studie. Probíhalo to takto: Mischel postupně žádal děti,
aby vešly do místnosti a posadily se ke stolu, na něj postavil talíř s bonbónem
marshmallows, který děti milují.
Dr. Mischel
pak dítěti vysvětlil, že si může sníst svůj oblíbený pamlsek ihned, ale když
prý počká pár minut, může si pak dát hned dva. Nato odešel z místnosti a zavřel
dveře, přičemž tým jeho badatelů pozoroval děti (bylo jich celkem 653) přes
polo průhledné zrcadlo. Následující minuty se ukázaly něco, co později ve studii
popsal, jako velmi spolehlivý ukazatel emoční stability, sebedůvěry a
úspěšnosti v dospělém životě daného dítěte, a to nejen v oblasti kariéry, ale i
mezilidských vztahů.
Některé děti absolutně nedokázaly ovládnout trýznivé pokušení, popadly pamlsek a rychle ho snědly. Nedokázaly zkrátka ovládnout své impulzy, přestože to znamenalo, že dostanou jen jeden namísto dvou. Jiné děti naopak čekaly až patnáct minut, než se profesor vrátí. Dokázaly ovládnout své impulzy - protože věděly, že odměna bude stát za to. Výzkum pokračuje už několik desetiletí, takže děti byly sledovány a zkoumány až do dospělosti. Spolehlivost Mischelových zjištění tak dál odolává zkoušce časem.
Závěry
studie můžeme shrnout následovně. U dětí, které snědly pamlsek ihned,
existovala vyšší pravděpodobnost pozdějších problémů s chováním ve škole i
doma. Po celé dětství a dospívání zápolily tyto děti se stresujícími situacemi,
často měly problémy s pozorností a jen s obtížemi udržovaly přátelství, brali drogy a byli tlustší. Při
přijímací zkoušce na univerzitu pak lidé, kteří jako děti dokázali kontrolovat
své impulzy, dosáhli v průměru o 210 procent více než uchazeči, kteří to jako
děti nedokázali.
Co si z tohoto
výzkumu odnést? Profesor Mischel tvrdí, že inteligence je do značné míry vydána
na milost sebe ovládání. "I chytré děti musí psát domácí úkoly," říká
Mischel. "Dokážete-li zvládnout pokušení, pak se dokážete také učit
namísto sledování televize a později si uspořit na důchod," doplňuje.
Je obtížné odhadnout, jak bych dopadl v konfrontaci s bonbónem ve čtyřech letech já. Ale i těm, kteří po marshmallow sahali a předčasně ho snědli nabízí Mischel naději. Vychází z pozorování velké podmnožiny lidí, kteří jako děti neobstáli, ale v dospělosti již oddalovat uspokojení dovedli. "Tato skupina mě zajímá nejvíce," tvrdí Mischel, "dokázala od základu změnit svůj život."
Takže co
si vyberete? Jeden marshmallow, anebo dva? Záleží jen na vás!
Doporučuji shlédnout video z podobného testu:
A když jsem dětsví dokázal odolat a teď ne? Můžu si taky říkat, že jsem byl vůl, že jsem si nevzal, když se nabízelo, protože příležitost se nemusí vrátit:-)
OdpovědětVymazat:-) Michale, to máte pravdu. ;-)
OdpovědětVymazat