Malý Hitler v nás

Kdyby to všechno bylo tak jednoduché! Kdyby existovali zlí lidé, kteří by někde záludně páchali zlé činy, stačilo by je jen oddělit od nás ostatních a zničit. Ale hranice oddělující dobro a zlo prochází srdcem každé lidské bytosti. A kdo je ochoten zničit kus svého vlastního srdce? 
- Alexandr Solženicin, ruský spisovatel

Starý indián kmene Čerokí vypráví svému vnukovi o životě: „V mém nitru probíhá zápas. Je to strašný zápas mezi dvěma vlky. Jeden je špatný - je to vztek, závist, žárlivost, smutek, sobectví, hrubost, nenávist, sebelítost, faleš, namyšlenost a ego. Ten druhý je dobrý. Je to radost, láska, pokoj, naděje, vyrovnanost skromnost, laskavost, empatie, štědrost, věrnost, soucit a důvěry. Stejný zápas probíhá uvnitř Tebe a uvnitř každého člověka.“ Vnuk se zamyslel a po chvíli se zeptal: „A který vlk vyhraje? “Starý indián odpověděl: „Ten kterého krmíš.“

Nikdy nezapomeňte na to, že všechno, co Hitler udělal v Německu, bylo legální. 
- Martin Luther King, jeden z nejvýznamnějších vůdců afroamerického hnutí za lidská práva

Byli bychom schopni ublížit či zabít člověka, kterého jsme neznali, a nic nám neudělal? Může se jednání racionálního člověka během chvíle změnit k nepoznání? Je zlo latentně přítomné v každé lidské bytosti? Mohl by se holocaust stát v Americe či kdekoliv jinde?

Na tyto a další otázky se snažil odpovědět výzkum stanfordské univerzity. Psal se květen roku 1971 a profesor Philip Zimbardo se rozhodl navázat na experiment svého kolegy Stanleyho Milgrama  zpočátku 60. let. Takzvaný stanfordský experiment později vejde do historie jako jeden z nejznámějších a nejkontroverznějších experimentů v oboru psychologie.

Milgramův výzkum ve své době vyvolal zděšení. Bylo v něm testováno tisíc Američanů různého věku a profese. V krátkosti jde říci, že výzkum spočíval v tom, že účastníci povzbuzeni výzvou autority - výzkumníka neváhali pouštět do druhých lidí elektrošoky. Více jak dvě třetiny testovaných navíc zvyšovaly jejich sílu až na smrtelnou hranici. Málokdo našel odvahu se vzepřít. V každé kultuře na planetě jsou lidí od mala vedeni k respektu vůči autoritám – otcům, matkám, učitelům… Nikde je však neučí rozdílu mezi spravedlivou autoritou, která si zaslouží respekt a nespravedlivou, tou která si zaslouží rebelii. V Milgramově experimentu začínala autorita jako spravedlivá (pomocí malých elektrických šoků zlepšujeme lidem paměť) a postupně se změnila (mě nezajímá, co se testovanému stane, prostě pokračujte). Málokdo z více jak tisíce lidí našel odvahu se vzepřít. 

Experiment měl dle profesora Zimbarda jednu obrovskou slabinu: ,,V životě se málokdy stane, aby jedna autorita nutila člověka dělat špatnou věc. Žijeme v institucích, v rodinách, školách, pracovních týmech, armádách. A důležitým faktorem, který ovlivňuje, jestli uděláte něco špatného, je role, kterou hrajete. Sociální vlivy se sčítají a mohou vytvořit skutečně mocný tlak na jedince.“ Stanfordský experiment se tedy pokusil rozšířit Milgramův na instituci.

Stanfordský experiment spočíval v uzavření dobrovolníků do uměle vytvořeného vězení v suterénu univerzity Stanford. Z řad studentů bylo vybráno dvanáct vězňů a dvanáct dozorců. Šlo o duševně zdravé, inteligentní a bystré studenty.

Výsledek experimentu je dnes notoricky znám. Stupňující se týrání pokusných vězňů pokusnými dozorci, několik nervových zhroucení a celkový dramatický vývoj. První den vše přitom nasvědčovalo tomu, že experiment bude muset být ukončen, protože se nic nedělo. Stráže se cítily trapně a bavili se jen mezi sebou. Zimbardo a ostatní profesoři je museli dokonce napomínat, aby brali experiment vážně. V kontextu doby je to pochopitelné - v roce 1971 byla většina amerických studentů protiváleční aktivisté, hippíci, každý měl vlasy na ramena. Když se jich před začátkem experimentu ptali, zda chtějí být vězni, nebo dozorci, všichni si vybrali vězně. Nikdo nechtěl být represivní složka – dozorce ve vězení. V reálném životě byla autorita jejich nepřítelem.

Druhý den ráno se však něco změnilo. Vězni se vzbouřili. Vadilo jim, že se nemohou představovat jmény, ale jen čísly. Dozorci přišli za profesorem Zimbardem, a ptali se, co prý mají dělat. Řekl jim – je to vaše věznice. A oni se dostali do role. Najednou proti nim nestáli studenti, ale nebezpeční zločinci, kteří potřebují dostat lekci. Povstání potlačili pomocí hasicích přístrojů. Pak se experiment rozjel ,,naplno“.

Studenti v rolích dozorců si vynalezli sofistikované metody, jak týrat vězně. Fyzické násilí bylo během experimentu zakázáno. Ale to jim nezabránilo najít metody, jak vězně zlomit – odpírání spánku, ponižující způsob toalety, hladovění, nucené udavačství,… Došlo to tak daleko, že se každý den hroutil jeden vězeň. Po pěti dnech byl pokus předčasně ukončen. 

Proč až tak pozdě? Zimbardo, který celý výzkum dozoroval, se stal z nezávislého výzkumníka jakýmsi vrchním dozorcem věznice. Tato role ho pohltila. Dnes si uvědomuje, že měl celý experiment zatavit poté, co se zhroutil první člověk. Ale to, jak byl vtažený do role, mu to nedovolilo. Zakročila až jeho tehdejší přítelkyně, která na univerzitě také působila v oboru psychologie. Domluvili se, že se před společnou večeří ve městě přijde podívat, jak výzkum probíhá. Když viděla hrůzy, které se ve ,,věznici“ odehrávaly (dozorci v té chvíli nutili močit vězně do kyblíků, přitom na ně řvali a strkali do nich), rozplakala se a utekla. Až po té, si profesor Zimbardo uvědomil, co se stalo, a experiment zastavil. Dnes, desítky let od experimentu jsou všichni účastníci normální a zdraví, ale ukázalo se, že nikdo z nich nebyl odolný vůči extrémní situaci, v níž se ocitli a která z nich udělala horší lidi - tyrany.

Kdokoliv, kdo navštívil nějaký koncentrační tábor, ví, jak děsivě sofistikované tato místa byla. Měli systém, který z nich dělal továrny na smrt. Nacistická zvěrstva se zdají být dnes něčím, co se nemůže nikdy opakovat. Nacionalismus v Německu zplodil rasové šílenství. Politický systém vyplavil demokraticky na povrch lidi, kteří nebyli o nic horší, než jsme dnes my. Pod vedením psychopata však vznikla diktatura, v které se odehrávaly největší hrůzy dvacátého století. Proti tomu není žádný národ imunní. A v tomto smyslu je holokaustu schopen v zásadě každý národ. 

Výsledky několika dalších pokusů (např. studie doktora Fasta) potvrdili, že pokud jsou tomu nakloněny okolnosti, velký počet normálních lidí jim podlehne a začne se chovat zle. A i jindy racionálně uvažující člověk přestane jednat dle vlastní úvahy, nebo vnitřního přesvědčení a sdílených hodnot. Dobro a zlo jsou v nás přítomné neustále, je jen otázkou momentálního vlivu prostředí a osobního nastavení, co necháme vyplout na povrch. Zatímco ,,dobro“ je kulturně přijatelné, ,,zlo“ čeká, potlačené ve stínu naší duše, aby se mohlo projevit. Často se projeví silou, která nám samotným vyrazí dech.

Na úplný závěr ještě připojuji slavný epigram Leonarda Cohena věnovaný Adolfu Eichmannovi, který je považován za jednoho ze strůjců holocaustu a který byl v Izraeli popraven v roce 1962:

Všechno co je třeba vědět o Adolfu Eichmannovi
Barva očí.......................běžná

Barva vlasů..................běžná
Váha......................průměrná
Výška....................průměrná
Zvláštní znamení.........žádné
Počet prstů na rukou...deset
Počet prstů na nohou...deset
Inteligence............průměrná

A co jste čekali?
Pařáty?
Přerostlé řezáky?
Zelenou pěnu u huby?
Šílenství?

_______________________________________________________________________

Rozšiřující zdroje a doporučené odkazy k tématu:

Milgramův experiment
Stanford prison experiment
Přednáška Philipa Zimbarda: The psychology of evil
Studie Nathanaela Fasta: The destructive nature of power without status 

The Stanford Prison Experiment (Dokument na YouTube - horší kvalita) 

Dokument I am fishead 

František Koukolík: Mocenská posedlost Praha, Nakladatelství Karolinum, 2010