Strategie – to co nechci dělat

        ,,Vyvarujte se strategie, která počítá se dvanácti divizemi, když jich vaše armáda má jenom deset.“

 Eric Ken Shinseki, americký generál a šéf generálního štábu americké armády

Spousta lidí si myslí, že strategie je jen to, co chcete dělat. Není divu, v každé učebnici o strategickém managementu a plánování je přesně popsáno, co strategie je... Bez velkých ideálů a vizí nelze dělat velké věci to je pravda, ale jen částečná. Cílem úspěšné společnosti a její strategie by mělo být kromě zmíněných základů i to, co dělat nechci. Nejčastější strategickou chybou je snaha být levný a zároveň poskytovat skvělý produkt. Většina firem, které se rozhodly pro obě možnosti, skončily na půl cesty. Co přesně tím myslím? Jak jistě víte, sokol umí dokonale létat, pštros umí dokonale běhat. Jejich anatomie jsou zcela jiné a pak musí být jiný i ,,trh“, na kterém se pohybují. Pokud chcete být špičkovým běžcem na dlouhé tratě, budete vždy pomalejší na tratích krátkých. Můžete sice sprinty zařadit do vašeho tréninkového plánu, ale jen jako zpestření.

Konkurence je v dnešní době neúprosná. Na chvíli zastavíte a ona vymyslí něco nového – nový produkt, další službu, rychlejší procesy. Lidé pak obvykle znejistí a navrhují, okamžitě se konkurenci vyrovnat. Ale na celou tuto věc je možné se dívat ještě jedním pohledem. Napadlo mě to, když jsem byl před několika měsíci v italském Římě.

V Římě tou dobou již začalo skutečné léto. Dešťové kapky, které dopadaly celý předešlý den na ulice, byly téměř teplé. Dnes již sedím v letadle mířícího z Říma do Prahy. Je příjemný letní den. Mám za sebou několik úžasných zážitků. Letadlo, ve kterém sedím, patří jedné nízkonákladové aerolince, které se v poslední době, podle finančních analytiků, skvěle daří. A to přesto, že konkurenční trh je v tomto odvětví neúprosný. Začínám přemýšlet, proč tomu tak je. K jídlu vám nenabídnou nic. Pití si můžete zaplatit. Počet destinací, na které můžete letět je omezen. Navíc samotná koupě letenky je hotové reklamní peklo. Projdete si přes nabídky pojištění, půjčovnu aut až po nabídky paušálu na telefon.  Sami si vytisknete letenku a uděláte check-in. K tomu dostanete nejen špičkovou cenu, ale i přátelské chování personálu, byť se může na palubě mísit s prvky teleshoppingu. Máte ale téměř jistotu, že odletíte a přiletíte zcela na čas. Tyto firmy jsou sice v něčem opravdu špatné, ale v něčem jiném jsou dokonalé. Prostředí letadla je strohé, neútulné a výběr destinací omezený.

Vezměte si leteckou dopravu z větší perspektivy. Všichni musejí používat podobná letadla a stejná letiště. Neexistuje standardizovaná příležitost k lepšímu či horšímu výkonu v porovnání s ostatními. Ale v okamžiku, kdy jde o ceny či pracovní nasazení, máte šanci hrát podle jiných pravidel než konkurence. Nakonec i cenovou politikou se dá konkurenci vyrovnávat. Co tedy ty nejúspěšnější aerolinky odlišuje od těch průměrných? V letectví, není těžké kopírovat poskytované služby od konkurence. Pokud přijdete na trh s něčím revolučním, jste sice první, ale vsadím se, že konkurence s vámi brzy srovná krok. Mnohdy totiž bývají neúspěšnější ti, kteří vůbec nesledují, co dělá jejich konkurence, a jdou si svou vlastní cestou. 

Malý Hitler v nás

Kdyby to všechno bylo tak jednoduché! Kdyby existovali zlí lidé, kteří by někde záludně páchali zlé činy, stačilo by je jen oddělit od nás ostatních a zničit. Ale hranice oddělující dobro a zlo prochází srdcem každé lidské bytosti. A kdo je ochoten zničit kus svého vlastního srdce? 
- Alexandr Solženicin, ruský spisovatel

Starý indián kmene Čerokí vypráví svému vnukovi o životě: „V mém nitru probíhá zápas. Je to strašný zápas mezi dvěma vlky. Jeden je špatný - je to vztek, závist, žárlivost, smutek, sobectví, hrubost, nenávist, sebelítost, faleš, namyšlenost a ego. Ten druhý je dobrý. Je to radost, láska, pokoj, naděje, vyrovnanost skromnost, laskavost, empatie, štědrost, věrnost, soucit a důvěry. Stejný zápas probíhá uvnitř Tebe a uvnitř každého člověka.“ Vnuk se zamyslel a po chvíli se zeptal: „A který vlk vyhraje? “Starý indián odpověděl: „Ten kterého krmíš.“

Nikdy nezapomeňte na to, že všechno, co Hitler udělal v Německu, bylo legální. 
- Martin Luther King, jeden z nejvýznamnějších vůdců afroamerického hnutí za lidská práva

Byli bychom schopni ublížit či zabít člověka, kterého jsme neznali, a nic nám neudělal? Může se jednání racionálního člověka během chvíle změnit k nepoznání? Je zlo latentně přítomné v každé lidské bytosti? Mohl by se holocaust stát v Americe či kdekoliv jinde?

Na tyto a další otázky se snažil odpovědět výzkum stanfordské univerzity. Psal se květen roku 1971 a profesor Philip Zimbardo se rozhodl navázat na experiment svého kolegy Stanleyho Milgrama  zpočátku 60. let. Takzvaný stanfordský experiment později vejde do historie jako jeden z nejznámějších a nejkontroverznějších experimentů v oboru psychologie.

Milgramův výzkum ve své době vyvolal zděšení. Bylo v něm testováno tisíc Američanů různého věku a profese. V krátkosti jde říci, že výzkum spočíval v tom, že účastníci povzbuzeni výzvou autority - výzkumníka neváhali pouštět do druhých lidí elektrošoky. Více jak dvě třetiny testovaných navíc zvyšovaly jejich sílu až na smrtelnou hranici. Málokdo našel odvahu se vzepřít. V každé kultuře na planetě jsou lidí od mala vedeni k respektu vůči autoritám – otcům, matkám, učitelům… Nikde je však neučí rozdílu mezi spravedlivou autoritou, která si zaslouží respekt a nespravedlivou, tou která si zaslouží rebelii. V Milgramově experimentu začínala autorita jako spravedlivá (pomocí malých elektrických šoků zlepšujeme lidem paměť) a postupně se změnila (mě nezajímá, co se testovanému stane, prostě pokračujte). Málokdo z více jak tisíce lidí našel odvahu se vzepřít. 

Experiment měl dle profesora Zimbarda jednu obrovskou slabinu: ,,V životě se málokdy stane, aby jedna autorita nutila člověka dělat špatnou věc. Žijeme v institucích, v rodinách, školách, pracovních týmech, armádách. A důležitým faktorem, který ovlivňuje, jestli uděláte něco špatného, je role, kterou hrajete. Sociální vlivy se sčítají a mohou vytvořit skutečně mocný tlak na jedince.“ Stanfordský experiment se tedy pokusil rozšířit Milgramův na instituci.

Stanfordský experiment spočíval v uzavření dobrovolníků do uměle vytvořeného vězení v suterénu univerzity Stanford. Z řad studentů bylo vybráno dvanáct vězňů a dvanáct dozorců. Šlo o duševně zdravé, inteligentní a bystré studenty.

Výsledek experimentu je dnes notoricky znám. Stupňující se týrání pokusných vězňů pokusnými dozorci, několik nervových zhroucení a celkový dramatický vývoj. První den vše přitom nasvědčovalo tomu, že experiment bude muset být ukončen, protože se nic nedělo. Stráže se cítily trapně a bavili se jen mezi sebou. Zimbardo a ostatní profesoři je museli dokonce napomínat, aby brali experiment vážně. V kontextu doby je to pochopitelné - v roce 1971 byla většina amerických studentů protiváleční aktivisté, hippíci, každý měl vlasy na ramena. Když se jich před začátkem experimentu ptali, zda chtějí být vězni, nebo dozorci, všichni si vybrali vězně. Nikdo nechtěl být represivní složka – dozorce ve vězení. V reálném životě byla autorita jejich nepřítelem.

Druhý den ráno se však něco změnilo. Vězni se vzbouřili. Vadilo jim, že se nemohou představovat jmény, ale jen čísly. Dozorci přišli za profesorem Zimbardem, a ptali se, co prý mají dělat. Řekl jim – je to vaše věznice. A oni se dostali do role. Najednou proti nim nestáli studenti, ale nebezpeční zločinci, kteří potřebují dostat lekci. Povstání potlačili pomocí hasicích přístrojů. Pak se experiment rozjel ,,naplno“.

Studenti v rolích dozorců si vynalezli sofistikované metody, jak týrat vězně. Fyzické násilí bylo během experimentu zakázáno. Ale to jim nezabránilo najít metody, jak vězně zlomit – odpírání spánku, ponižující způsob toalety, hladovění, nucené udavačství,… Došlo to tak daleko, že se každý den hroutil jeden vězeň. Po pěti dnech byl pokus předčasně ukončen. 

Proč až tak pozdě? Zimbardo, který celý výzkum dozoroval, se stal z nezávislého výzkumníka jakýmsi vrchním dozorcem věznice. Tato role ho pohltila. Dnes si uvědomuje, že měl celý experiment zatavit poté, co se zhroutil první člověk. Ale to, jak byl vtažený do role, mu to nedovolilo. Zakročila až jeho tehdejší přítelkyně, která na univerzitě také působila v oboru psychologie. Domluvili se, že se před společnou večeří ve městě přijde podívat, jak výzkum probíhá. Když viděla hrůzy, které se ve ,,věznici“ odehrávaly (dozorci v té chvíli nutili močit vězně do kyblíků, přitom na ně řvali a strkali do nich), rozplakala se a utekla. Až po té, si profesor Zimbardo uvědomil, co se stalo, a experiment zastavil. Dnes, desítky let od experimentu jsou všichni účastníci normální a zdraví, ale ukázalo se, že nikdo z nich nebyl odolný vůči extrémní situaci, v níž se ocitli a která z nich udělala horší lidi - tyrany.

Kdokoliv, kdo navštívil nějaký koncentrační tábor, ví, jak děsivě sofistikované tato místa byla. Měli systém, který z nich dělal továrny na smrt. Nacistická zvěrstva se zdají být dnes něčím, co se nemůže nikdy opakovat. Nacionalismus v Německu zplodil rasové šílenství. Politický systém vyplavil demokraticky na povrch lidi, kteří nebyli o nic horší, než jsme dnes my. Pod vedením psychopata však vznikla diktatura, v které se odehrávaly největší hrůzy dvacátého století. Proti tomu není žádný národ imunní. A v tomto smyslu je holokaustu schopen v zásadě každý národ. 

Výsledky několika dalších pokusů (např. studie doktora Fasta) potvrdili, že pokud jsou tomu nakloněny okolnosti, velký počet normálních lidí jim podlehne a začne se chovat zle. A i jindy racionálně uvažující člověk přestane jednat dle vlastní úvahy, nebo vnitřního přesvědčení a sdílených hodnot. Dobro a zlo jsou v nás přítomné neustále, je jen otázkou momentálního vlivu prostředí a osobního nastavení, co necháme vyplout na povrch. Zatímco ,,dobro“ je kulturně přijatelné, ,,zlo“ čeká, potlačené ve stínu naší duše, aby se mohlo projevit. Často se projeví silou, která nám samotným vyrazí dech.

Na úplný závěr ještě připojuji slavný epigram Leonarda Cohena věnovaný Adolfu Eichmannovi, který je považován za jednoho ze strůjců holocaustu a který byl v Izraeli popraven v roce 1962:

Všechno co je třeba vědět o Adolfu Eichmannovi
Barva očí.......................běžná

Barva vlasů..................běžná
Váha......................průměrná
Výška....................průměrná
Zvláštní znamení.........žádné
Počet prstů na rukou...deset
Počet prstů na nohou...deset
Inteligence............průměrná

A co jste čekali?
Pařáty?
Přerostlé řezáky?
Zelenou pěnu u huby?
Šílenství?

_______________________________________________________________________

Rozšiřující zdroje a doporučené odkazy k tématu:

Milgramův experiment
Stanford prison experiment
Přednáška Philipa Zimbarda: The psychology of evil
Studie Nathanaela Fasta: The destructive nature of power without status 

The Stanford Prison Experiment (Dokument na YouTube - horší kvalita) 

Dokument I am fishead 

František Koukolík: Mocenská posedlost Praha, Nakladatelství Karolinum, 2010

Marshmallow test

Psal se rok 1968 a profesor psychologie na Stanfordu Walter Mischel zavítal do jedné mateřské školy. Uskutečnil tam experiment, jenž měl být výchozím bodem přelomové behaviorální studie. Probíhalo to takto: Mischel postupně žádal děti, aby vešly do místnosti a posadily se ke stolu, na něj postavil talíř s bonbónem marshmallows, který děti milují.

Dr. Mischel pak dítěti vysvětlil, že si může sníst svůj oblíbený pamlsek ihned, ale když prý počká pár minut, může si pak dát hned dva. Nato odešel z místnosti a zavřel dveře, přičemž tým jeho badatelů pozoroval děti (bylo jich celkem 653) přes polo průhledné zrcadlo. Následující minuty se ukázaly něco, co později ve studii popsal, jako velmi spolehlivý ukazatel emoční stability, sebedůvěry a úspěšnosti v dospělém životě daného dítěte, a to nejen v oblasti kariéry, ale i mezilidských vztahů.

Některé děti absolutně nedokázaly ovládnout trýznivé pokušení, popadly pamlsek a rychle ho snědly. Nedokázaly zkrátka ovládnout své impulzy, přestože to znamenalo, že dostanou jen jeden namísto dvou. Jiné děti naopak čekaly až patnáct minut, než se profesor vrátí. Dokázaly ovládnout své impulzy - protože věděly, že odměna bude stát za to. Výzkum pokračuje už několik desetiletí, takže děti byly sledovány a zkoumány až do dospělosti. Spolehlivost Mischelových zjištění tak dál odolává zkoušce časem.

Závěry studie můžeme shrnout následovně. U dětí, které snědly pamlsek ihned, existovala vyšší pravděpodobnost pozdějších problémů s chováním ve škole i doma. Po celé dětství a dospívání zápolily tyto děti se stresujícími situacemi, často měly problémy s pozorností a jen s obtížemi udržovaly přátelství, brali drogy a byli tlustší. Při přijímací zkoušce na univerzitu pak lidé, kteří jako děti dokázali kontrolovat své impulzy, dosáhli v průměru o 210 procent více než uchazeči, kteří to jako děti nedokázali. 

Co si z tohoto výzkumu odnést? Profesor Mischel tvrdí, že inteligence je do značné míry vydána na milost sebe ovládání. "I chytré děti musí psát domácí úkoly," říká Mischel. "Dokážete-li zvládnout pokušení, pak se dokážete také učit namísto sledování televize a později si uspořit na důchod," doplňuje.

Je obtížné odhadnout, jak bych dopadl v konfrontaci s bonbónem ve čtyřech letech já. Ale i těm, kteří po marshmallow sahali a předčasně ho snědli nabízí Mischel naději. Vychází z pozorování velké podmnožiny lidí, kteří jako děti neobstáli, ale v dospělosti již oddalovat uspokojení dovedli. "Tato skupina mě zajímá nejvíce," tvrdí Mischel, "dokázala od základu změnit svůj život."

Takže co si vyberete? Jeden marshmallow, anebo dva? Záleží jen na vás! 

Doporučuji shlédnout video z podobného testu:

Většina se většinou mýlí

Jestliže myslí všichni stejně, potom někdo nemyslí. - George Patton

The bigger the lie, the easier to believe. - Adolf Hitler

Kdykoliv se mnou lidé souhlasí mám pocit, že se mýlím. - Oscar Wilde

Většinová volba je, když se čtyři vlci a jedna ovce domlouvají na tom, co bude k večeři. - Neznámý autor

Jen to, že většina lidí si myslí, že je něco morálně přijatelné, neznamená, že to takové skutečně je. Ještě před pár stovkami let většina obyvatel Západu považovala za morálně správné mít jako otroky příslušníky jiných ras.

Většina lidí v Německu se domnívala, že Adolf Hitler je ten pravý politik. Hitler ,,nespadl z nebe“, ale opřel se o souhlas a podporu většiny obyvatelstva. Stal se kancléřem demokratickou cestou.

Většina se často, nebo dokonce většinou mýlí. Hlas většiny není základem demokracie. Kvantita není kvalita. Jedna z nejlepších ústav je Americká i proto, že nad hlasem většiny ční Nejvyšší soud.

Vědí, čeho se většina může dopustit: Demokracie se může změnit v tyranii pokud se jí zmocní demagog. Demokracie se změní v tyranii, když ve společnosti převládnou dlouhodobé předsudky třeba proti černochům nebo Židům. Demokracie se změní v tyranii, když společnost ovládne momentální vášeň. Mínění většiny je pak často chybné a nebezpečné.

Selhání rozumu při najímání

V jednom z mých oblíbených filmů Sedmi statečných se odehrává zajímavý dialog při výběru vhodného pistolníka na ochranu vesničanů:

vesničan: ,,Toho bereme, ten je samá jizva.“   

pistolník Chris: ,,No, ale my spíš potřebujeme toho, co mu je udělal.“

Často hodnotíme věci, které nemají význam. V inzerátech nabízejících práci se můžete dočíst o požadavcích na tří či pětiletou zkušenost v té, či oné činnosti. Jediné co tím zaměstnavatel získá, je číslo. Nevypovídá nic o tom jak dobře uchazeč svou práci vykonával.

Výzkumů ukazují, že není velký rozdíl mezi kandidátem s šesti měsíční zkušeností v oboru a šestiletou. Skutečné rozdíly se projevují v osobnosti, oddanosti a inteligenci. Jak dlouho člověk práci vykonával není vůbec podstatné. Co má význam je to, jak dobře ji dělal.

Moudrost předků

Předávání vědomostí je dnes velkým problémem. Svět se proměňuje závratnou rychlostí. Není tak snadné říci, co se má nová generace od staré učit. Čím jsou změny rychlejší, tím jsou přenosy zkušeností mezi generacemi problematičtější.

Jenže inovace není pozitivní v každém případě. Plynové komory byly také inovací. Zda je něco dobré záleží na obsahu. Někdy se mi zdá jako bychom si odvykli přemýšlet. Když hledáme radu, jdeme na Google.

Mě se ale v životě osvědčilo, že mluví-li starší a zkušenější, vyplatí se poslouchat. Lidi, které mám namysli často dokazují, že skutečná síla a pokora k sobě nemají daleko.

Na konferenci TEDxPrague, která se konala 20. listopadu mluvila paní Františka Hana Garlíková. Je ohromě inspirující poslouchat její řeč.

 

Pro zájemce je na stránkách Českého rozhlasu Leonardo.  

Společnost hlupců

,,Nemáme možnost potlačit vlastní přirozenou iracionalitu. Vše, co můžeme, je zvládnout umění, jak být iracionální rozumným způsobem." - Aldous Huxley, anglický spisovatel

Finanční produkty zneužili lidé, kteří jim nerozuměli. Nebyly to finanční produkty, co stáhlo svět do krize. Jak je často prezentováno v médiích. Parafrázovat to můžeme slovy jednoho amerického architekta který říká: ,,Lidi nezabijí zemětřesení, ale padající domy.“

Do krize svět stáhlo používání finančních produktů naivními neznalými lidmi. Předpokládalo se, že existuje racionální homo economicus, člověk, který si dokáže racionálně seřadit svoje preference. A přesto, nebo právě proto že ekonomie věděla, že pracuje s ideálním modelem a nikoli skutečnou bytostí z masa a kostí, odchylky připisovala individuálním vlastnostem každého z nás, které se nakonec průměrují napříč populací. Lidé ale nejsou racionální.

Uvažujete racionálně? Pokud si to myslíte, tak podle toho jak uvažuje současná ekonomie, by to znamenalo, že například nikdy nesníte více, než kolik je nutné k zahnání hladu, a volíte vždy po zralé úvaze. Buďme tedy realisté. Ani ti nejlepší z nás nejsou imunní vůči pokušení. Naše rozhodování neřídí chladná kalkulace, ale do hry při rozhodnutí vstupují emoce, společenské normy, přecenění vlastních sil a další prvky, které ovlivňují naše chování. Dopad těchto vlivů je nesmírný, ale my máme sklon ho podceňovat. Bohužel. Necháme se ovlivnit, protože často nemáme potřebné vzdělání, zkušenosti nebo sílu vůle. To vede k opakování stále stejných omylů a chyb.

Například 99 procent novomanželů si myslí, že jejich svazek neztroskotá do pěti let. Ve skutečnosti do pěti let zanikne polovina všech manželství. Bankéři se chovali podobně. Ostražitost padla, lidé se chovali stádně. Bankéři jsou lidé průměrné inteligence, to, že se dobře oblečou, neznamená, že jim musíte věřit. Funkce nedává nikomu patent na rozum. Ale hodně lidí jim jen proto věřilo. Přesto je tu určitá naděje. Pokud víme, že děláme chyby, tak je snad dokážeme i napravovat. Je ale třeba začít bourat některá klišé.

Pokud by Vás téma iracionálních rozhodnutí zajímalo více, vřele doporučuji knihu Daniela Ariely, profesora na prestižní MIT: Jak drahé je zdarma